Protože cesta jde pořád dál a dál…

Autor: MO Plusko | 16.4.2019 o 17:34 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  101x

"Cesta jde pořád dál a dál, kupředu pryč jde od mých vrat, daleko už mi utekla a musím za ní pospíchat. Na lehkých nohách dám se nést, až k Cestě větší nežli znám, tam kde se stýká mnoho cest a potom kam, to nevím sám."

Tyhle verše z Pána Prstenů si s láskou opakuji pokaždé, když nahazuji na záda krosnu a chystám se vykročit ze dveří. To je totiž přesně ten moment, kdy začíná dobrodružství. Nezáleží na tom, co mě čeká za týden nebo s čím jsem si dělala starosti včera. Teď jsem tu a přede mnou utíká nová, neznámá cesta. Vím jen, že dnes vede na autobusové nádraží v Senici. A že na konci možná bude skupina nových instruktorů Pluska. 

První seznamovaní (a znovushledání) probíhá už v autobuse z Brna, svět je prostě fakt malý. V Senici se pak skupinka intuitivně rozrůstá. Kdo má batoh a nejistý výraz, je náš. Seznamujeme se, sdílíme, co kdo zaslechl, čekáme. Hodina oficiálního začátku se blíží, příjemná nervozita stoupá. Nebyl to tam vzadu Arny? Kde se tu vzala ta čepice? Co je v ní? 

Už je dávno noc. Vystupuji z auta, zvuk motoru utichá v dálce. Konečně můžu sundat šátek z očí. Tma kolem dává tušit siluety kopců a hvězdné nebe mrká shora. Stoupáme za světly. V cíli nás vítá hudba, příjemné světlo a teplo. Tak to začalo.

Docela poetický začátek, že? Příští čtyři dny byly smršť. Každá minuta, každý moment plný a intenzivní. Snažím se dělit pozornost mezi novou skupinu lidí, a informace, které ke mně přicházejí. Někde mezi tím si to taky užívat a nepropadat beznaději, že jsem si třeba ukousla moc velké sousto. Čas běží nějak sám, budoucnost známe maximálně na hodinu dopředu. Od ranní písničky po večerní zapnutí spacáku nikdy nevíme, co se před námi objeví. Co víc si přát? 

Podzimní slunce zlatě svítí, my luštíme detektivní záhady, zachraňujeme životy a plníme si hlavy vědomostmi.  Zadržuji smích jako vážená španělská matka, která na vesmírné stanici žení syna. Za chvíli (nebo možná za několik hodin) zavírám oči před pohledem upíra, zhluboka dýchám a děsím se zvuku zvonů z ovocného sadu. Někdo znovu mávnul kouzelnou hůlkou a já klušu po silnici osvícené skomírajícími svíčkami. Déšť a tma zahalují ostatní běžce. Jak dlouho už? Nevím, ale baví mě to. Mysl je jasná, tělem zase jednou proudí čistá radost. 

Víc a víc nás pojí společné zážitky. S každou aktivitou i každým prohozeným slovem při čaji se mezi námi navazují neviditelné nitky. Zpočátku je tvoří třeba jen zvědavost. Postupně sílí v respekt, důvěru, přátelství… Přichází výzvy pro celou skupinu, první skutečné lámání chleba, první střety názorů. Možná jsme tím trochu zaskočení, ale to nejspíš patří k procesu. Síť už je vytvořená a my na ní můžeme stavět. 

A tak přichází poslední večer. Zase si zavazujeme oči.  Zase stojíme pod hvězdným nebem. Možná trochu unavení ale ne vyčerpaní, sytí zážitky ale dost hladoví na spořádání královské večeře. Zítra se vydáme s kopce dolů a minimálně do večera se budeme probouzet do reality, která nás tam čeká. Ze změti dojmů a emocí na mě jasně svítí jenom jedna věta: Bylo to dobrodružství! 

A z toho mám velkou radost. Protože cesta jde pořád dál a dál… 

Lada Řezáčová

Pozn.: Lada píše o pocitoch z prvej časti Školenia inštruktorov Pluska. Fotky z neho nájdete na tejto stránke.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Stĺpček Petra Schutza

Ropný úder posúva iránsku kauzu do vyššej ligy

Iránske popieranie autorstva popletie akurát Európu.


Už ste čítali?